Abyste si nemysleli, že náš roadtrip byl jen růžový jako cukrová vata, tak nebyl. Z 99,9% byl, ale měl i svůj "lowlight", kterým pro nás byla návštěva Verony. První hrůzou bylo cestování po Itálii, konkrétně přejezd Slovinsko - Benátky - Verona, je to část Itálie, kde projíždíte jedno město duchů za druhým a panuje tu opravdu italský život, takže předpisy se moc neřeší a blinkry se dávají málokdy.
Další hrůzou pro nás bylo tak trochu jídlo. Když jíte 90% roku nízkosacharidově a pak 2 dny jíte v podstatě jen hoooodně cukru, lepku a laktózy, tak vám vaše tělo moc nepoděkuje a necítíte se moc sami sebou. Takže si asi dovedete představit, že jsme nebyli v tom úplně nejlepším rozpoložením. Navíc jsme se do Verony zas tak moc netěšili, spíš jsme ji brali jako nutnou zastávku, abychom si na cestě trochu oddychli a samotná návštěva města nám taky moc nepřidala. Jaký jsme měli v Benátkách na jídlo štěstí, tak takovu jsme měli ve Veroně smůlu. Kavárnu na snídani se nám povedlo najít až na 4. pokus, čemuž předcházelo chození sem tam, protože naše vybrané podniky měli dovolenou. Když už jsme teda konečně vybrali, tak jsme po prvním soustu zjistili, že kdybychom nejedli, udělali jsme líp. Fakt to nebylo vůbec dobrý, i když to docela hezky vypadalo.
Po našich hoňkách za snídaní bylo už ve Veroně trochu přelidněno. Snažili jsme si projít aspoň některé památky, ze kterých se nám njevíc líbilo Koloseum, které nám připomnělo náš milovaný Řím, ve kterém jsme byli loňské léto. Verona je známá především díky Juliinu domu, ke kterému jsme došli, ale když jsme viděli dav lidí v podchodu ani jsme nezacházeli blíž a pokračovali dál.
Abychom si zlepšili den zašli jsme aspoň na zmrzlinu do jedné z nejlepších gelaterií, ve které jsme kdy byli (a věřte mi, že těch už máme vyzkoušených fakt dost) - Crema dal 1947. Neseženete tu tradiční příchutě jako vanilka, čokoláda, etc., ale zmrzliny jsou dělané jako dezerty. Které jsou chuťově promyšlené do posledního detailu.
Náladu nám zmrzlina zlepšila, ale i tak se nám den ve Veroně moc nepovedl. Jako v životě, musí být horší dny, aby mohly být ty lepší a nás pak čekaly ty nejlepší z celých 14 dní, a to jsme byli pořád ve stejné zemi, jen jsme přeji o pár set kilometrů severněji.
Tak jako tak, byli jsme spolu a to je hlavní <3
Žádné komentáře
Okomentovat